Dětské sportovní vozíky

Vozíky za jízdní kola - jsou skutečně zakázané?

Právní stanovisko právníka a experta na dopravní problematiku JUDr. Tomáše Berana v úplném znení, zdroj: autoweb.cz
Jak je to s temi prívesnými vozíky za jídní kola, o kterých se ted v médiích tolik mluvilo? Podívejme se na to, co ríká zákon.
Okurková sezóna je v plném proudu, tudíž média zaplnily informace o prípustnosti vozíku za jízdní kola na silnicích a stezkách, což
byla téma, které asi nekde (pár let) leželo a protože zrejme nebylo o cem psát, dostalo se tomuto tématu rázem pozornosti. Pojdme se
na nej tedy také podívat, aby se vyjasnily prípadné právní nejasnosti a pochybnosti o prípustnosti detských vozíku na pozemních
komunikacích, prípadne cyklostezkách.
Než se pustím do vlastní problematiky, jen krátce zkonstatuji, že téma cyklistu se v cláncích na Autowebu již párkrát objevilo a snad
bez výjimky byla diskuse pod takovými clánky plná „flamu“, takže nejdrív krátce vysvetlím svou pozici k cyklistice.
Jakkoli s velkou chutí vyrážím v aute po okreskách a príležitostne i po okruhu, priznám se bez mucení, že patrím i mezi nadšené
bikery, protože dát si pekný a rychlý singletrail na biku považuji za neméne tak dobré potešení a radost jako spálit 50 litru
vysokooktanového benzínu za dve hodiny ostré jízdy po okreskách. Na kole nicméne nepatrím mezi silnickáre, to ale na druhou stranu
nevylucuje to, že svou dceru ve vozíku za kolem vozím na biku jak po silnici, tak po cyklostezkách.
Nejprve je nutné uvést, že zákon o provozu na pozemních komunikacích danou otázku výslovne nereší a je cástecne a neprímo
rešena v nekterých ustanoveních, která se prolínají.
Ministerstvo dopravy a Policie CR ve svém stanovisku, kterým podpírají zákaz techto vozíku na pozemních komunikacích, argumentují
napr. tím, že: “Zákon neumožnuje prepravu osob v prívesném vozíku za kolo na pozemních komunikacích. To platí i pro schválené
cyklostezky.“
Jak bude uvedeno dále, pro takový záver v právních predpisech presvedcivou oporu nalézt nelze. Pojdme se proto pro argumentaci
podívat na jednotlivá ustanovení.
„§ 48 zákona c. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
Preprava osob
(1) Ridic nesmí pripustit, aby pocet prepravovaných osob starších 12 let prekrocil pocet povolených míst urcených k preprave osob
(dále jen "povolené místo").
(2) V motorovém nebo jeho prípojném vozidle, které je urceno pro prepravu osob, 2) se smejí na povolených místech prepravovat
osoby pouze do prípustné užitecné hmotnosti, pocet osob starších 12 let však nesmí prevyšovat pocet povolených míst.
(3) Odstavec 2 platí i pro prepravu osob v kabine ridice nákladního automobilu.
(4) Ve zvláštním motorovém vozidle nesmejí být prepravovány osoby mladší 15 let.
(5) V jiném prípojném vozidle, než které je urceno pro prepravu osob, je preprava osob, s výjimkou prípadu podle § 51, zakázána.
(6) Ustanovení odstavce 5 neplatí pro prípojné vozidlo Horské služby pri preprave zachranované osoby.“
Systematika tohoto ustanovení je rozdelena na dve skupiny prípadu, a to:
1) motorová vozidla a prípojná vozidla za tato motorová vozidla – odstavec 2
2) ostatní (jiná než v odstavci 2 uvedená) prípojná vozidla – odstavec 5
Zde je tedy pro cyklisty relevantní zejména odstavec 5, který výslovne uvádí, že pokud dané prípojné vozidlo je urceno pro prepravu
osob, není preprava zakázána. Odkaz na §51 zde není relevantní (reší prepravu osob v ložném prostoru nákladního automobilu a v
ložném prostoru nákladního prívesu traktoru).
Ze systematiky techto ustanovení je zrejmé, že zákon predjímá existenci prípojných vozidel, a to i jiných než tech uvedených v odstavci
2, tj. jiných než za motorová vozidla a jako pravidlo pro možnost jejich použití pro prepravu osob stanoví, že musí být „urcena“ pro
prepravu osob.
Ze shora uvedeného ustanovení tak plyne, že pokud dané prípojné vozidlo je urceno k preprave osob, není preprava osob v nem
zakázaná a je tedy povolena. To by platilo i pro prípojné vozíky za jízdní kola.
Jedinou relevantní otázkou pak tedy zustává pouze posouzení, kdo nebo jak se urcuje, zda dané prípojné vozidlo je nebo není urceno
k preprave osob a zda vozíky za jízdní kola k tomu urceny jsou nebo ne.
V této souvislosti je nutné zduraznit zásadní skutecnost, kterou MDS a Policie CR prehlížejí, a to tu, že technickou zpusobilost techto
prípojných vozidel nikdo neschvaluje (pro opacný záver, jak bude dále argumentováno, v právních predpisech oporu nalézt nelze). To
ostatne pro tento druh vozidel platí obecne, protože technickou zpusobilost u kol také nikdo neschvaluje. Zde platí analogicky ust. §30
vyhl. c. 341/2002 Sb.:
„Technická zpusobilost jízdních kol, potahových vozidel a rucních vozíku se neschvaluje. Podmínkou pro jejich užití v provozu na
pozemních komunikacích je splnení technických požadavku uvedených v príloze c. 13.“
Právní predpisy nicméne nikde nestanoví, že by se technická zpusobilost techto prípojných vozíku schvalovala, a proto pri absenci
výslovné úpravy ve vztahu k vozíkum za jízdní kola je na míste vztáhnout toto ustanovení i na prípojné vozíky za kolo. Podstatnou
informací je pak tedy to, že se technická zpusobilost techto vozíku neschvaluje (a už vubec se na ne nevztahují ustanovení o
schvalování prípojných vozidel za motorová vozidla, jak se MDS snaží tvrdit) a stejne jako u jízdních kol postací splnení technických
požadavku stanovených právními predpisy. Zde nicméne neplatí príloha c. 13 shora uvedené vyhlášky, ale splnení technických
podmínek podle §58 odst. 6 zákona o provozu na pozemních komunikacích (o tom ustanovení dále).
Jestliže se tedy technická zpusobilost techto vozíku neschvaluje a platí pro jejich schvalování analogicky pravidla pro schvalování
jízdních kol (pravidla pro jízdní kola jsou obsahove nejbližší a pri absenci právní úpravy je nutné použít ustanovení významove
nejbližší), nemuže ani MDS argumentovat tím, že si výrobce sám nemuže stanovit, k cemu je takové prípojné vozidlo urceno.
Ve skutecnosti si to výrobce stanovit muže, stejne tak, jako si to muže stanovit u jízdního kola, jehož urcení a technickou zpusobilost
také nikdo neschvaluje. A jako podle stávajících predpisu MDS nemuže mluvit výrobci jízdních kol do technické zpusobilosti a
schvalovat ji (s výjimkou technických požadavku na jízdní kola, kterou jsou dnes stanovená), pak stejná pravidla platí i pro prípojné
vozíky za jízdní kola.
Ani jejich technickou zpusobilost nikdo neschvaluje, pouze zákonodárce identickým zpusobem stanovil základní (minimální) technické
požadavky na jejich provoz v ust. §58 odst. 6 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Jsou to pak pouze a výslovne tyto
požadavky, které jsou pro technickou zpusobilost rozhodující, což je plne v souladu se systematikou úpravy samotných jízdních kol,
pricemž není jediného duvodu, proc by principy ve vztahu ke schvalování jízdních kol a stanovování jejich technických požadavku mely
být odlišné od principu týkajících se prípojných vozidel za tato jízdní kola.
Na základe toho nelze z hlediska systematiky právní úpravy a soucasne absence nekterých výslovných ustanovení dle mého názoru
dospet k jinému záveru než tomu, že rozhodující pro prepravu detí ve vozících bude toliko to, aby:
- výrobcem takové vozítko bylo pro prepravu osob urceno a
- splnovalo podmínky §58 odst. 6 zákona o provozu na pozemních komunikacích.
MDS a Policie CR tedy nemají pravdu, pokud tvrdí, že tyto vozíky nejsou prípustné pro provoz na pozemních komunikacích a
cyklostezkách, s výjimkou prípadu, kdy vozíky nesplnují shora uvedené technické podmínky. Sluší pripomenout, že mimo pozemní
komunikace neplatí pravidla a podmínky žádné.
Záverem pak citace §58 odst. 6 zákona o provozu na pozemních komunikacích:
„Za jízdní kolo se smí pripojit prívesný vozík, který není širší než 800 mm, má na zádi dve cervené odrazky netrojúhelníkového tvaru
umístené co nejblíže k bocním obrysum vozíku a je spojen s jízdním kolem pevným spojovacím zarízením. Zakrývá-li prívesný vozík
nebo jeho náklad za snížené viditelnosti zadní obrysové cervené svetlo jízdního kola, musí být prívesný vozík opatren vlevo na zádi
cerveným neoslnujícím svetlem.“
Cyklistum, kterí vozíky používají, pak proto jen doporucím zkontrolovat shora uvedené podmínky, a pokud budou splneny, postih
neprichází v úvahu. Pokud se presto setkáte s tím, že by policista chtel za to uložit pokutu (nikdy jsem o podobném prípadu neslyšel),
máte dve možnosti:
- prezentovat shora uvedenou argumentaci a pokud to nepomuže, odmítnout projednání veci v blokovém rízení a trvat na postoupení
veci do správního rízení, kde se prípadne hájit za úcasti advokáta (pocítejte ale s tím, že náklady na obhajobu urcite presáhnou
možnou výši pokuty – blokove do 2 tisíc, ve správním rízení od 1 500 do 2 500 Kc + 1 000 Kc za prohrané rízení, o casové ztráte s
vyrizováním nemluve)
- „ukecat“ to na domluvu nebo na prijatelne malou pokutu (50 Kc, jestli mají policisté tak malé blocky).
Jsem však toho názoru, že policie má z našich daní na starosti závažnejší veci k rešení než postihování cyklistu za to, že na silnici
nebo cyklostezce vozí svoje deti zpusobem, který proti ostatním (dosud nezpochybnovaným) zpusobum prepravy nepredstavuje
zvýšené riziko pro jejich bezpecí. Celá ta kauza tak pusobí jako na objednávku, než že by mela reálný základ, at už v právních
aspektech nebo v aspektech bezpecnosti prepravy.

JUDr. Tomáš Beran
převzato od dodavatele - firmy Zwei plus Zwei